Kurz AFF

Soubor odborných školení

AFF kurz (Accelerated FreeFall Course) je nejmodernější a nejrychlejší způsob jak se stát plnohodnotným parašutistou.

Kurz kromě teoretické části zahrnuje 1 tandemový seskok a 8 samostatných seskoků. Naučí Vás zvládat techniky volného pádu a udělá z vás sportovního parašutistu. Při tomto kurzu se vám věnují dva instruktoři a třetí, který vám seskok natočí. Díky tomu váš pokrok jde velice rychle nahoru a jsme schopni z vás udělat parašutistu v rámci týdnů. Přístup ke studentovi je vždy individuální a šitý na míru. Všechny seskoky se odehrávají z výšky větší než 3500 m. Po každém seskoku je vše vyhodnoceno na video záznamu a student má možnost své chyby vidět a následující seskok je odstranit, což je velmi efektivní. Po tomto kurzu jste schopni samostatně vyskočit z letadla v jakékoliv poloze, absolvovat volný pád, otevřít padák a nakonec dovést padák správně na přistání.



Následující text je učební metodika určená pro AFF výcvik

Milý sportovní příteli,
dostal ses na stránku, která tě seznámí se základy velmi zajímavého a atraktivního sportovního odvětví - parašutismu - a zároveň ti poslouží jako průvodce v prvních fázích Zkráceného Výcviku Volného Pádu – ZVVP neboli celosvětově uznávaného názvu AFF - Accelerated Free Fall.

Sportovní parašutismus (a v něm zejména fáze volného pádu) je činnost, při níž rozhoduje v pravém slova smyslu každá vteřina a záleží na poloze každé části těla zvlášť, a také všech dohromady.

Je samozřejmé, že základem tohoto sportu je vysoký stupeň pohybové koordinace, podepřený teoretickými znalostmi, psychickou odolností a značnou dávkou odpovědnosti. Při zařazení do výcviku AFF dostaneš svého instruktora - je to zkušený parašutista s vysokou kvalifikací a licencí, jež ho opravňuje k tomuto výcviku - který ti poskytne veškeré potřebné informace a předvede všechny činnosti spojené s výcvikem. Podstatné je navázat s instruktorem dobrý a důvěryplný vztah, protože se stane tvým „pevným bodem“ v prostředí, které je ti v prvních chvílích neznámé. Se všemi nejasnostmi se na něj obracej, třeba i opakovaně se jej vyptávej- tak, abys pozbyl jakoukoliv pochybnost o činnosti, kterou máš provádět.

Samotný výcvik AFF je podrobně zpracovaná metodika výuky činností prováděných v průběhu volného pádu. Tyto činnosti - udržení správné polohy, manévry končetinami i trupem - jsou nutné k ovlivnění rychlosti i směru volného pádu. Konečným cílem výcviku je připravit parašutistu na spolupráci s jinými parašutisty v průběhu volného pádu. Pro svoji vysokou efektivitu (při zachování plné bezpečnosti) se AFF metoda stala velmi oblíbenou a osvědčila se při výcviku parašutistů na celém světě.

Jejími hlavními přednostmi je neustálý a těsný kontakt instruktora a žáka v celém průběhu výcviku, a to jak při pozemním výcviku, tak při samotných seskocích. Dalším faktorem zvyšujícím efektivitu této metodiky je přítomnost kameramana při seskoku. Na základě jeho videozáznamu je možno přesně ukázat eventuelní chyby žáka při provádění úlohy a odstraňovat je ještě dříve, než se mohou zafixovat jako chybné stereotypy. Od prvního seskoku používá žák padák typu křídlo.

Je samozřejmé, že každý jedinec musí reálně zvážit vlastní předpoklady k této činnosti, zkušenosti hovoří, že průměrně zdatný jedinec nemá s tímto typem výcviku žádné potíže, a zvládne jej bez větších problémů.

Osnova výcviku volného pádu

Výcvik Volného Pádu je metodicky rozdělen do dvou částí a to:

  1. Základní osnova obsahuje 9 základních lekcí včetně tandemového seskoku. V průběhu prvních úloh se student učí základním manévrům, které slouží k ovládání polohy a pohybu těla v průběhu volného pádu. Jednotlivé lekce (úlohy) jsou prováděny z výšky 4000 m až na závěrečnou lekci (úlohu) tzv. Individuální výskok a samostatné vysazení, které je spojena se snižením výšky, aby si student zvykl i na seskoky z menších výšek, a tím i na zkracování pracovního času volného pádu. Celý výcvik je založen na postupném zdokonalování již známých prvků a přidávání dalších a dalších prvků - to vše pod dohledem zpočátku dvou a později jednoho instruktora za aktivní spolupráce kameramana. Postup k plnění další úlohy je podmíněn dobrým zvládnutím úlohy předcházející. Metodické zpracování celého výcviky je založeno na logickém sledu prvků zprvu jednoduchých, posléze i koordinačně složitých s cílem naučit žáka klidnému a kontrolovanému chování v průběhu volného pádu.
  2. Pokračovací osnova obsahuje 6 samostatných seskoků volným pádem pod dozorem a konzultací s instruktorem AFF. V případě, že do 30 dnů od ukončení výcviku AFF neproved absolvent výcviku AFF ani jeden samostatný seskok volným pádem, je nutno, aby provedl alespoň jeden seskok s instruktorem AFF. Počet nutných seskoků s instruktorem AFF určí právě tento instruktor.

Následně po úspěšném absolvování obou části tohoto výcviku obdrží frekventant výcviku certifikát absolventa výcviku AFF a je mu udělena kategorie dle platných předpisů směrnic.

Otevření padáku

Optimální podmínky pro otvírání padáku jsou tehdy, když otvíráme beze spěchu, ve zvolené výšce a v základní prsní poloze. V takovém případě je největší pravděpodobnost, že otvírání proběhne bez jakýchkoliv rušivých příhod.

Je důležité v průběhu celého volného pádu pravidelně sledovat výšku občasným letmým pohledem na stupnici výškoměru, abychom nebyly překvapeni naléhavým zvukem akustického signalizátoru výšky a teprve tehdy zahajovali otvírací manévr.

Otevírání padáku si můžeme rozdělit do 3 fází:

  • Pohlédni - pohledem se přesvědčíš o přesné poloze rukojeti uvolňovače - abys neuchopil jinou část postroje.
  • Uchop - plynulým pohybem uchopíš pravou rukou rukojeť uvolňovače hlavního padáku a současně přesuneš levou ruku před hlavu - tímto manévrem kompenzuješ porušenou symetrii horních končetin.
  • Vytrhni - vytrhneš rukojeť s uvolňovacím lankem a obě horní končetiny provedou opačný pohyb než při Úchopu - tj. zaujmeš základní prsní polohu.

Otevření padáku

Hlavní úkony po otevření padáku

Tahem za uvolňovací lanko vytáhneš zajišťovací trn z poutka obalu hlavního padáku, pružina vymrští výtažný padáček a tento stržen proudem vzduchu vytáhne z obalu vrchlík se šňůrami. Kanály vrchlíku, plnící se vzduchem, vyformují vrchlík do tvaru křídla a padák přejde do režimu letu.

Po vytrhnutí uvolňovače odpočítáš 3 sekundy (121, 122, 123).

během této doby by mělo dojít k rozvinutí vrchlíku a zastavení volného pádu. Rychlost plnění kanálů, a tím i dynamika zpomalení pádu je regulována sliderem - uvolňováním padákových šňůr.

  1. Kontrola vrchlíku - pohledem se přesvědčíš, že při otvírání nedošlo k závadě (jsou naplněny všechny kanály, vrchlík i šňůry jsou neporušeny, šňůry nejsou přehozeny přes vrchlík,atd.). Poté uchopíš madla (či kolíky) řídicích šňůr a zatáhnutím za ně - padák odbrzdíš.
  2. Orientace v prostoru - hned v prvních fázích letu na padáku se musíš přesvědčit, že ti nehrozí srážka s jiným parašutistou. Poté zjistíš, kde se nachází doskoková plocha a padák nasměruješ k ní.
  3. Řízení padáku - po uložení volného uvolňovače (za popruh, či do kapsy) se budeš při prvních seskocích většinou snažit kopírovat dráhu letu svého instruktora (bude vždy pod tebou, neboť otvírá později). Zejména v případě nepřesného vysazení tě bezpečně dovede na náhradní doskokovou plochu.

Ovládání padáku

Jak jsem se zmínil na začátku, používaný padák má vlastnosti křídla. To znamená, že i při ovládání rychlosti dopředného pohybu napodobujeme letadlo v letu; klapky křídel nahrazujeme stahováním odtokových hran tahem za řídicí šňůry.

Základní režimy klouzání

Plné klouzání

Let padáku při úplném uvolnění (tzv. „vypuštění“) řídících šňůr. Při tomto režimu má padák nejvyšší dopřednou rychlost - cca 12 m/s, a proto ho používáme v případě potřeby většího horizontálního přemístění.

Poloviční klouzání

Padák letí při stažení řídících uzdiček do úrovně ramen. V tomto režimu je dopředná rychlost poloviční a používáme ho při přesnějším vedení padáku na cíl, kdy povolením nebo přitažením řídících šňůr plynule regulujeme dopřednou rychlost padáku.

Plné brzdění

Stažením řídicích uzdiček do úrovně pasu dosáhneme úplného zastavení dopředného pohybu padáku. Tento režim používáme většinou v závěrečné fázi přistání a při seskocích na přesnost přistání.

Přebrzdění

K tomuto stavu dojde při úplném stažení řídících kolíků. Je to stav, kdy vrchlík přepadává dozadu po odtokové hraně, přestává mít svoje aerodynamické vlastnosti a stává se neovladatelným. Prudce se zvyšuje pádová rychlost se současným klouzáním dozadu. V případě dostatečné výšky pomalým povolením řídicích šňůr uvedeme padák opět do režimu klouzavého letu. Nebezpečný je tento stav při předčasném a přehnaném zabrzdění v závěrečné fázi přistání.

padak-rizeni

Základní režimy zatáčení

Zatáčení při plném klouzání

Stažením pravé, nebo levé řídicí šňůry v režimu plného klouzání vytáčíme zatáčku na velkém poloměru - tohoto způsobu užíváme při hrubém manévrováním nebo při vícenásobné otáčce – „spirále“, kterou využíváme na tzv. „utrácení“ výšky.

Zatáčení při polovičním brzdění

V režimu polovičního brzdění (madla u ramen) dotáhneme řídící šňůru na příslušné straně. Je to nejpoužívanější druh otáčení, protože samotná otáčka je o poměrně malém poloměru. Je rychlá, a tím umožňuje přesnější navádění padáku na cíl.

Zatáčení při zabrzdění

Dosáhneme toho „přetažením“ příslušného řídícího kolíku v režimu plného brzdění. (Jde vlastně o couvání „přetažené“ strany vrchlíku). Takové otáčení používáme jen v závěrečné fázi přiblížení při seskocích na přesnost přistání.

Další varianty

Samozřejmě jsou možné další varianty zatáčení (místo stahování je možné staženou řídicí šňůru na opačné straně povolovat, kombinace stahování a povolování řídicích šňůr), ovšem toto jsou již režimy letu, jichž se dosahuje dlouhodobým cvikem, citem pro padák a jemnou koordinací pohybu. Výsledkem je plynulý, přesný a bezpečný let, který končí elegantním přistáním na zvoleném místě.

padak-zataceni

Systém přiblížení k cíli

Shodnost principu letu klouzavých padáků a letadel je důvodem, že i parašutisté používají stejný způsob závěrečného přistání jako piloti. Vycházíme z tzv. létání po okruhu, kde se letadlo přibližuje k cíli postupnými 90° zatáčkami.

Z výchozího bodu, který je vzdálen asi 100 m bočně od místa přistání ve výšce asi 300 m, letíme po větru až do bodu 3. zatáčky. Tady se otočíme o 90° směrem k bodu přistání a bokem na vítr letíme do bodu finální 4. zatáčky. Znovu otočíme o 90° směrem k bodu přistání, čímž bychom se měli dostat přesně do směru přistání - nyní již ve směru proti větru. Vzdálenost 3. zatáčky od výchozího bodu budeme zkracovat s rostoucí silou přízemního větru při zachování konstantní výšky výchozího bodu.

Ze začátku se ti asi nebude dařit přistát tam, kde by sis přál, ale to tě nesmí odradit a musíš se trpělivě učit odhadovat vzdálenosti, sílu větru, výšku nad terénem a dle těchto parametrů řídit let svého padáku - vše je pouze otázka cviku a jistě i ty budeš brzy přistávat na tebou zvoleném místě.

Příprava na seskok

Začíná nácvikem na zemi, kdy ti instruktor vysvětlí a předvede všechny činnosti od nastoupení do letadla až po přistání na padáku - opakování a upřesňování provedení i významu všech pohybů tělem a končetinami vede k zautomatizování těchto činnosti a jejich správnému provedení v letadle, za volného pádu i za letu na padáku.

Ustrojení do padáku je nutno provést v dostatečném časovém předstihu před nástupem do letadla. Potom určitě nezapomeneš na žádnou část a udržíš si potřebnou pohodu před seskokem. Před ustrojením si nezapomeň zkontrolovat uzavření hlavního i záložního padáku, nastavení používaného zabezpečovacího přístroje, uchycení uvolňovačů a nastavení výškoměru.

Před každým seskokem je důležité si v paměti opakovat veškerou činnost při seskoku. Nejlépe je přesně si představovat jednotlivé fáze seskoku tak, jak navazují na sebe, a uvědomovat si přitom, v jaké poloze by mělo být tělo, ruce a nohy, kam je třeba se dívat - celou tzv. „práci“ pak budeš vykonávat plynule, bez nervozity a zádrhelů.

(Neostýchej se doprovázet tento trénink polohováním končetin, či jinými náznaky činnosti - ostatně brzy zjistíš, že tak činí i velmi zkušení parašutisté).

Čas stoupání letadla využívej jednak k opětovnému zopakování činností při seskoku, ale nadto si všímej režimu na palubě letounu a pokus se též orientovat v krajině, která ubíhá pod letadlem.

Pozorně sleduj činnost zkušených parašutistů - tzv. „rituály“. Je to soubor zautomatizovaných kontrolních činností, jimiž ověřují správnou funkci a stav všech součástí výstroje - uzavřené zipy kapes, poutka přilby, rukavic, upevnění výškoměru, usazení brýlí, upevnění všech uvolňovačů a madel, atd.

Přistávání

Základní zásadou přistávání na padácích typu křídlo je dosáhnout kontaktu se zemí v okamžiku minimální dopředné a minimální pádové rychlosti.

Tohoto můžeme dosáhnout pouze v případě přistávání proti větru. Pokud dosáhneme nulovou dopřednou rychlost za bezvětří, pádová rychlost výrazně vzroste, protože křídlo ztratí vztlak a propadá se. Protivítr při přistávání vytváří potřebný vztlak a pádová rychlost se úměrně tomuto zmenšuje. Je nutné vyvarovat se přistávání v režimech, které jsou doprovázeny zvýšenou rychlostí klesání, tj. při ostré zatáčce nebo při přebrzdění! Hlavně při prvních seskocích je nutné, aby ses v dostatečné výšce otočil proti větru a měl dost času připravit se na přistání.

To znamená, že minimálně ve výšce 150 m musíš být otočen proti větru. Proto je dobré už před seskokem sledovat směr a sílu přízemního větru a směr přistávání ostatních parašutistů. Při samotném náletu na místo přistání musíš sledovat směr přízemního větru - pomocí větrného rukávu - hlavně v poslední fázi letu, neboť i malá odchylka z protivětru může ovlivnit rychlost dopadu. Místo na přistání si vybírej dostatečně velké, bez překážek. Je lepší přistát kousek dál od dopadové plochy než zbytečně zranit sebe nebo ostatní. Při prvních seskocích se při přistávacích manévrech budeš řídit povely instruktora pomocí radiostanice, nebo dle předem dohodnutých navigačních signálů. Zejména při prvních seskocích, než zjistíš, jak rychle a jakou měrou padák reaguje, je nanejvýš vhodné spoléhat na signály instruktora a ne na svůj odhad. Po natočení padáku proti větru (po 4. zatáčce, v dostatečné výšce) padák vypustíš. Pět až sedm metrů nad zemí začneš plynule a souměrně stahovat řídící šňůry tak, abys v momentě kontaktu se zemí padák úplně dotáhl. Nohy držíš u sebe a v případě větší dopředné rychlosti uděláš přistávací para-kotoul. Kdybys padák zabrzdil v okamžiku, kdy jsi ještě několik metrů nad zemí, nesmíš řídící kolíky prudce vypustit, ale mírně je popustíš - a připravíš se na tvrdší přistání. Po přistání stáhnutím libovolného řídícího kolíku vyleješ vzduch z vrchlíku. V případě, že přistaneš do vzletové a přistávací dráhy, musíš ji nejkratší cestou co nejrychleji opustit.

Pokud dojde ke špatnému vysazení a je naprosto zřejmé, že se nedostaneš na doskokovou plochu, již v dostatečné výšce si najdeš náhradní přistávací plochu bez terénních překážek, sleduješ směr přízemního větru podle pohybu větví či trávy a mnohem pečlivěji se připravíš na dopad v neznámém terénu kdy vždy z bezpečnostních důvodů provádíš para-kotoul.

Určení bodu výskoku

Přistání na vytyčenou doskokovou plochu si vyžaduje nejen správné řízení při přistávacím manévru, ale začíná již určením správného bodu výskoku. Tento bod volíme tak, aby při aktuálním větru byla doskoková plocha v okruhu dosahu nejen hlavního, ale i záložního padáku. To znamená být po otevření padáku snášen směrem k doskokové ploše a ne od ní. K určení bodu výskoku používáme zaměřovací stuhu tzv. „fléru“, která se vyhazuje přesně nad vytýčeným místem doskokové plochy ve výšce předpokládaného otevření padáku. Rychlost klesání stuhy je přibližně stejná jako rychlost klesání na padáku, a proto nám ukáže směr a vzdálenost zanášení větrem. Spojnice mezi místem dopadu této stuhy a doskokovou plachou je výsledná dráha zanesení. Jestliže tuto vzdálenost přeneseme opačným směrem od doskokové plochy, dostáváme bod výskoku. Neméně důležité je správně navést letadlo nad zvolený bod výskoku (se správnou korekcí vertikálního a horizontálního náklonu letadla).

seskok

Výskok

Cílem správného výskoku je 1) bezpečně opustit letoun a 2) položit tělo do proudu vzduchu tak, abys byl schopen ihned ovládat svou polohu a tím i co nejdříve zahájit činnost ve volném pádu. Jestliže se rychle naučíš správně vyskakovat, šetříš si čas volného pádu, který se ti při nesprávném výskoku zkracuje o čas potřebný na zaujmutí základní polohy.

Po opuštění letounu působí na parašutistu několik sil:

  • setrvačná síla ve směru letu letounu
  • gravitační síla směrem k zemi
  • odpor vzduchu proti směru jeho pohybu

Tyto faktory způsobují, že dráha parašutisty po výskoku má tvar balistické křivky. V prvních okamžicích je pohyb takřka vodorovný, posléze začne převažovat působení gravitační síly a slábne vliv setrvačnosti . Tím se plynule mění pohyb dopředný v pohyb svislý.

Samotný výskok můžeme rozdělit do tří fází

  1. Postavení ve dveřích: Musí být takové, aby ses mohl energicky odrazit a abys při tom nezachytil některou částí výstroje o rám dveří (dveřní otvor je nižší). Důležitý je správný nákrok a umístění rukou.
  2. Počítání: Protože letoun opouští celá 3 - 4 členná formace (student, instruktoři a kameraman) současně, je nutné mít dohodnutý signál na výskok. Používáme:
    • Ready! (připravit) nebo Ven! (pohyb do předu)
    • Set! nebo Dovnitř! (pohyb do zadu)
    • Go! nebo Ven! (odraz)
    Toto počítání musí být hlasité (aby ho slyšel každý člen formace), rytmické (bez zbytečných prodlev mezi povely) a pohyby ven a dovnitř musí být zřetelné a jednoznačné.
  3. Odskok: Při odskoku se musíš dobře odrazit, nastavit proudu vzduchu celou přední plochu těla a ihned zaujmout základní polohu končetin s výrazným prohnutím trupu.

Výstroj

Vzhledem k tomu, že ovládání volného pádu je činnost pohybově náročná, musí výstroj parašutisty splňovat určité podmínky. Čím pohodlněji se budeš ve výstroji cítit, tím menší bude předpoklad rušivých vlivů při samotných seskocích. Samozřejmostí je též zvýšení bezpečnosti při seskoku. Takže si řekněme něco o výstroji.

Kombinéza

Úkolem kombinézy není pouze chránit naše tělo, ale též umožnit a usnadnit činnost v prostředí proudícího vzduchu - to znamená, že materiál kombinézy musí mít určité aerodynamické vlastnosti, které usnadňují obtékání vzduchu (pokud možno laminárně), musí být pružný, aby obepínal tělo bez vzniku záhybů a vlajících částí. S tímto požadavkem koresponduje i nutnost přizpůsobit střih a velikost individuálně s ohledem na postavu parašutisty. Vzhledem k činnosti zprvu ve dvojici a později i ve větších sestavách je kombinéza vybavena našitými úchyty- jsou to tzv. „madla“ - na končetinách.

Kombinéza ti musí dobře „sedět“, nesmí tě nikde škrtit, nebo omezovat v pohybu.

Přilba

Slouží jako ochrana při event. úderu do hlavy - v letadle, za volného pádu, či při přistání. Opět je důležité, aby přilba byla přiměřené velikosti, netlačila, ani nebyla velká.

Při výcviku AFF se používá celolaminátová přilba, později postačí kožená či látková. Na přilbu se připevňuje zvukový signalizátor výšky pro případ poškození výškoměru či přehlédnutí „otevírací“ výšky.

Brýle

Vzhledem k tomu, že rychlost pohybu v průběhu volného pádu se blíží rychlosti 200 km/h, je bezpodmínečně nutné si dobře chránit zrak - a to nejlépe brýlemi takového typu, které neomezují zorné pole a jejichž zorníky nezkreslují ani tvar, ani barvu. Vždy je nutné si spolehlivě nastavit gumový tah brýlí tak, aby držely pevně, nepodfukoval je proud vzduchu a nehrozilo nebezpečí stržení brýlí v průběhu volného pádu.

Rukavice

Používání rukavic je individuální. Nejčastěji je používáme v chladném počasí. Pokud se rozhodneme je používat, vybereme si takové, které nebudou omezovat úchopovou funkci rukou.

Obuv

Při seskoku používáme kvalitní sportovní obuv nejlépe se zpevněným kotníkem. Plně vyhovuje běžné kotníčková sportovní obuv, neboť přistání na padáku typu křídlo je mnohem šetrnější než dopad na kulatém vrchlíku.

Výškoměr

Je to vlastně aneroid, jímž určujeme svou výšku nad terénem místa přistání. Má kruhovou, jednootáčkovou stupnici nejčastěji v rozsahu 0 - 4000m. Na stupnici je barevně odlišena výstražná zóna posledních 800 m (červeně), event. další barva odlišuje ještě předpolí této výstražné zóny.

Před seskokem si pomocí otočného kroužku přesně nastavíme nulovou pozici ukazatele - usnadní nám to pozdější přistávací manévry. Výškoměr můžeme mít upevněn na prsním popruhu, či na zápěstí - v každém případě na něj musíme spolehlivě vidět.

Padák s přístrojem

Při výcviku používáme studentský padák v tandemovém uspořádání. To znamená, že hlavní i záložní padák je uložen na zádech nad sebou. Hlavní padák je typu křídlo a záložní padák je kruhového tvaru - i když v poslední době se stále častěji používá i záložní padák typu křídlo.

padak1 padak2

Z bezpečnostních důvodů používáme zajištění otevření záložního padáku pomocí některého z automatických přístrojů CYPRES, ASTRA nebo FXC, který v případě selhání parašutisty otevře v předem nastavené výšce záložní padák. Jak jsme již zmínili, celý výcvik absolvuje žák na padáku typu křídlo. Nyní se s tímto typem padáků seznámíme blíže.

Padák typu křídlo

Myšlenka principu klouzavých padáků byla známa delší dobu, leč teprve v r. 1975 se typem Stratostar a Stratocloud (USA) začala psát historie tohoto typu padáků. V následujících letech tyto padáky rychle vytlačily v oblasti sportu klasické kulaté vrchlíky.

V principu tento padák funguje jako křídlo letounu -nepadá, ale klouže-, a protože i pro něj platí stejné aerodynamické principy, je možno jej ovládat v daleko větším rozsahu než kulatý padák. Je možno s ním létat proti větru, provádět přesné otáčky, dopřednou rychlost dle potřeby zvyšovat či snižovat.Všechny tyto přednosti jsou ovšem podmíněny mnohem většími nároky na přípravu i samotné ovládání těchto moderních padáků.

Letové vlastnosti těchto padáků jsou určovány nejen tzv.profilem (poměr šířky-hloubky a výšky křídla), ale též materiálem, z něhož je vrchlík vyroben a různými konstrukčními detaily (jako je počet, velikost a tvar kanálů, různé stabilizační prvky, rozmístění nosných šňůr, aj.). Podstatnou měrou se na letových vlastnostech padáku projeví i jeho zatížení při letu tj. hmotnost parašutisty.

Kategorie studentských (výcvikových, školních) padáků se vyznačuje snadným, klidným otvíráním, snadnou řiditelností, nižší dopřednou i pádovou rychlostí a značnou odolností proti nebezpečným letovým režimům (přebrzdění, přetažení zatáčky do prudké spirály, aj.).

Z kategorie sportovních padáků se cvičným podobají vrchlíky používané na přesnost přistání - přesné, klidné, stabilní. Stejně klidné a stabilní jsou vrchlíky používané pro tzv. CRW - sportovní odvětví rozvíjející souhru skupiny parašutistů za letu na padácích. Jiné padáky- rychlejší v dopředné i pádové rychlosti - používají závodníci v disciplině RW; jedná se o spolupráci parašutistů za volného pádu.

Výběr padáku konkrétního sportovce se proto řídí několika hledisky vyplývajícími z výše uvedeného - jeho sportovním zaměřením, hmotností, zkušenostmi, i jeho temperamentem.

padak3

Hlavní a záložní padák

Vrchlík se šňůrami

Vrchlík má tvar obdélníku a při pohledu z boku profil křídla. Je tvořen většinou 7 či 9 dvoukomorovými kanály. Tyto komory jsou na náběžné hraně (vpředu) otevřeny a při letu zde nabírají vzduch, na odtokové hraně (vzadu) jsou zcela uzavřeny. Ze spodní strany jsou k vrchlíku přišity šňůry. Nosných šňůr je 16, v horní části jsou rozdvojeny a v dolní části končí na sponách nosných popruhů. Zbylé 2 šňůry jsou řídicí. Ty se v horní části paprskovitě rozbíhají po odtokové hraně, dole jsou ukončeny řídicími poutky nebo kolíky. Zatažením za řídicí šňůru deformujeme příslušnou stranu odtokové hrany a zpomalením této strany padák zatáčíme.

Brzdící dečka

Též „slider“, pruh látky navlečený, pomocí kroužků, na šňůrách, slouží ke zpomalení otvírání padáku, a tím ke zmírnění dynamického nárazu při prudkém zpomalení volného pádu.

Kontejner

Je to vak, který slouží k uložení pečlivě složeného vrchlíku. Na kontejner se do gumových poutek připevní srovnané šňůry vrchlíku.

Záložní padák

Je to další (druhý) vrchlík, který je v případě jakéhokoliv selhání hlavního padáku schopen bezpečně dopravit parašutistu na zem. Je většinou kruhového tvaru, v posl. době častěji i typu křídlo. Je v předepsaných termínech kontrolován a přebalován.

Jeho vysoká funkční spolehlivost je zaručena i tím, že k jeho balení jsou oprávněni pouze baliči s certifikátem k této činnosti.

Nosný postroj s obalem padáku

Slouží ke spolehlivému upevnění padáku na tělo parašutisty. Další důležitou úlohou postroje je rozložit síly působící pří otvírání padáku (hodnota přetížení dosahuje až -7 G ).

Postroj je tvořen širokými průběžnými popruhy (široce podloženými v místech tahu při přetížení). Délku popruhů lze individuálně upravovat dle postavy parašutisty, tak aby postroj pevně fixoval padák k tělu a současně netísnil a neomezoval pohyb.

Na svislých popruzích jsou umístěny rukojeti a madla odhozu hlavního vrchlíku a otevírání záložního padáku. Nejníže je umístěno madlo otvírání hlavního padáku. Na zádech jsou v obalu, tvořeném chlopněmi, uloženy oba vrchlíky se šňůrami - v horní části záložní, v dolní části hlavní vrchlík.

Výtažný padáček

Existuje ve 2 typech:

  • s pružinou (balený pod chlopně obalu padáku)
  • bez pružiny (balený do kapsy v popruhu či naobalu)

Prostřednictvím spojovací lemovky slouží k vytažení vrchlíku padáku se šňůrami z obalu i kontejneru, a tím k jeho naplnění vzduchem.

Seskok není jen samotný volný pád - Je to soubor činností, jež začínají ustrojením současně s kontrolou padákového kompletu, pokračuje nastoupením do letadla, výskokem a činností za volného pádu, bezpečným otevřením padáku v přiměřené výšce nad terénem, přiblížením se k doskokové ploše a bezpečným přistáním.

Nyní se podrobněji seznámíš s jednotlivými činnostmi - Jejich nejprve teoretické a později i praktické zvládnutí ti umožní ovládání tvé polohy a pohybu za volného pádu i bezpečné a přesné ovládání letu padáku zakončené bezpečným přistáním.

Základní parašutistická poloha

Nyní si povíme něco o základní prsní poloze.

Při samotném volném pádu se pádová rychlost (vlivem vyrovnání působení sil gravitace a odporu vzduchu) přibližně ve 12.–13. vteřině pádu ustálí a již se dále nezvyšuje. Při seskocích z výšky 4000 m, se jedná o rychlost cca 50m/s. Souhrn ploch přední strany našeho padajícího těla a končetin představuje plochu, na kterou působí tlak proudícího vzduchu a kterou je proto potřeba aerodynamicky přizpůsobit s cílem, aby byl náš pád stabilizovaný a ovladatelný. Tohoto dosáhneme tak, že prohnutím v zádech (do kolébky) snížíme těžiště těla, které se promítá do oblasti pupku, co nejníže vzhledem k hlavním stabilizátorům polohy - končetinám. Zároveň tím usnadníme obtékání vzduchu kolem našeho těla a snížíme výskyt destabilizačních turbulencí. Horní končetiny držíme v tzv. „boxu“ - to znamená, že mezi tělem, paží a předloktím jsou pravé úhly. Předloktí by měla zůstat vodorovně. Čím výše se nám daří ruce vůči rovině těla držet, tím stabilnější je naše poloha. Dolní končetiny držíme lehce roztaženy - na šíři ramen, mírně pokrčeny v kolenou, špičky lehce propnuty. Také dolní končetiny se snažíme zvednout co nejvýše (v kyčelních kloubech), ovšem bez přílišného ohýbání v kolenou. Hlavu držíme co nejvýš a díváme se na horizont (vodorovně před sebe).

Teprve po dostatečném zvládnutí této základní polohy může žák pokračovat v nácviku manévrů, které mu umožňují pohyb ve všech směrech v prostoru.

poloha

Zdůrazňuji: Hlavní zásadou základní polohy je být dobře prohnutý a současně uvolněný - tak aby proud vzduchu sám vyformoval naše tělo. Ztuhlé, křečovité držení těla a končetin bývá nejčastější příčinou rozkývání (tzv. „klivky“) při volném pádu.

Při seskocích instruktor používá určité signály na korekci polohy, jejichž význam je potřebné si dobře osvojit a při seskoku na ně správně reagovat.

Při sledování výšky pohybujeme pouze hlavou - abychom nechtěným pohybem končetin či změnou držení těla nenarušily, zejména v začátcích tak pracně nabytou, stabilitu pádu.

Kontaktujte nás

Adresa:

Aeroklub Vysočina, Henčov 61, 586 01 Jihlava

Telefon:

+420 602 594 181

Bankovní spojení:

2100102812/2010 (Fio banka, a.s.)